Jmenuju se Veronika.
Ráda chodím bosa a dýchám horský vzduch. Líbí se mi, že se jmenuju stejně, jako rozrazil latinsky.
Směju se, když nemám a v každém jídle mám psí chlup. Miluju knihy Paola Cognettiho a Miloslava Nevrlého. A japonské filmy. Lesní borůvky. Kafe po zmrzlé noci ve spacáku. Hlínu za nehty.
Domů nosím kamínky a klacky a lišejníky a není to kam dát...
Snadno se do něčeho nadchnu. A fotka, ta si mě našla a už nepustila.
Začalo to analogem po dědovi, který jsem objevila ve sklepě. Spoustu přesvícených expozic a prázdných filmů vedlo k velké lásce v celý proces. Baví mě, že nemám výsledek plně pod kontrolou. Baví mě vytvářet prostor pro náhodu.
Na ten analog stále fotím. A moc ráda kombinuju digitální fotku s filmovou. Fotka pro mě není o dokonalosti, kontrole a technických parametrech. Fotka je umění, způsob vyjádření se, který je pro každého unikátní.
